Válce jsou připojené k sacímu potrubí ponořeném v řečišti potoka a výtlačnému potrubí, které končí přepadem do výše položené nádrže (tam chceme dostat vodu z potoka). Pro správnou funkci je nutné vstupy a výstupy z/do pístu vybavit jednosměrnými klapkovými ventily. Pumpa umožňuje čerpání vody do zhruba 12ti metrů výšky. 

Na stejném principu fungují i dnešní čerpadla využívající vratný pohyb pružné membrány – tedy membránová čerpadla.

Krásným příkladem současného využití principu, notně inovovaného, je jedno pístová ruční pumpa, kterou najdeme u babičky na zahradní studni. V chudých zemích jsou tyto pumpy stále velmi oblíbené a hromadně používané.

 Dnes, ve věku elektrických čerpadel na akumulátor je praktické nasazení tohoto vynálezu diskutabilní. Dovedu si však představit projekt, kde je cílem samočinné kontinuální přečerpávání vody do výše položeného vodního rezervoáru.

Hlavním problémem zařízení bude zanášení trubek, klapek a pístu nečistotami z vodního toku. Tomu by se dalo zabránit umístěním jednoduchých filtrů před vstup do nasávacích trubek (třeba jemné pletivo). To by však s vysokou pravděpodobností znamenalo snížení účinnosti zařízení (snížení výtlačné výšky). 

Čistě teoreticky by se dalo uvažovat o konceptu ukládání kinetické energie vody na pozdější využití.

Tekoucí voda potoka, řeky je totiž kinetická energie vody stékající z místa výše položeného do místa níže položeného. Jde vlastně o přeměněnou sluneční energii, neboť díky energii Slunce se odpařená voda v podobě mraků dostává k horskému  masivu, kde se mění ve sníh, nebo kapky deště, které naplní koryta toků. 

Použití al-Jazariho přečerpávací pumpy se kinetická energie uskladní do výše položené nádrže a při potřebě získání další kinetické energie je možné vodu nechat vytékat z této nádrže a přeměňovat na pohyb, nebo také elektrickou energii.